Nástěnka - OV KSČM Praha 2

Na jednání Zastupitelstva městské části Praha 2 (ZMČ) dne 16. 12. 2024 byla mimo jiné na programu volba přísedící Obvodního soudu. Paní kandidátka byla omluvena pro nemoc, a tak ji Zastupitelstvo zvolilo na základě písemně předloženého životopisu. Následně zastupitelé rozhodli i o prodeji pozemků pod již dříve prodanými budovami, a to v hodnotě 9 093 029,50 korun. Za zmínku stojí i to, že zastupitelé odhlasovali odměny těm ze svých řad, kteří nejsou uvolněni. Dodejme, že tyto odměny se od příštího roku rozhodnutím vlády mění.

Diskuze zastupitelů i občanů se pak hlavně týkala ekologie, ale žádný přínosný závěr přijat nebyl.

Třešničkou na dortu zato byla poprvé zahraná hymna Prahy 2, kterou se nemůže pochlubit žádná jiná pražská městská část.

Účast veřejnosti na zasedání byla komorní v počtu asi pěti občanů, včetně kolegy z naší okresní stranické organizace v Praze 2 a mě. Protože kolega byl na jednání Zastupitelstva poprvé a nevěděl, kde jsou zde toalety, šla jsem mu je ukázat. K nim se procházelo kolem stolů, na kterých bylo připraveno bohaté občerstvení s číší vína určené zastupitelům, aby se po zasedání rozloučili se starým rokem. Jelikož jsem si odpoledne cestou na jednání zapomněla koupit vodu, dovolila jsem si nabídnout z tohoto stolu lahvičku vody. Vzápětí se však objevil zaměstnanec úřadu a poučil mě, že pití je určeno pouze pro zastupitele. Omluvila jsem se a lahvičku vrátila. Přišlo mi to velmi komické. Ten den prodalo ZMČ pozemky v hodnotě více než devíti milionů Kč, ale hrstce občanů, kteří měli zájem o život ve svém bydlišti, nebylo možno věnovat ani lahvičku vody.

Tato nádražní budova již pár let neexistuje, stejně jako několik soch zdobících po léta nádraží, ale ty snad měly skončit v péči sochařova potomka.

Chátrající a drobící se hlavní budova nádraží je již dlouho ostudou hlavního města. Nádraží přestalo sloužit veřejnosti již před šedesáti lety. Krásná secesní nádražní budova vyrostla již v roce 1905 a nahradila zdejší zastávku na trati z bývalého nádraží Františka Josefa směrem na Smíchov. Zkáze budovy však nezabránil ani zápis na seznam památek.

Bylo mnoho plánů, jak využít nádražní budovu, avšak ta se stala součástí soukromého vlastnictví. Došlo tudíž k nabídce prodeje nádraží městu, ovšem samozřejmě za vyšší cenu, i když znalecký posudek tuto nabídku zmenšuje asi o padesát milionů korun!

Před lety se plánovala změna nádraží v kulturní centrum s galérií a dokonce s kinosálem. Ovšem později vyšlo najevo, že současný majitel měl zájem území nádraží zcela zastavět a oprava nádražní budovy by na nějaký peníz určitě vyšla. Takže budova se rozpadá, což by vlastník zřejmě uvítal a mohl by pak začít stavět. Není divu, že se uvažuje i o vyvlastnění. Jenže nečinnost úřadů je až příliš zřejmá. A památkáři? I ti jsou poněkud v pozadí.

Již šedesát let vlaky nestaví na chátrajícím bývalém Nádraží Vyšehrad. Vlastník – jak již řečeno – zřejmě nechává chátrat památku a ještě touží po tom, aby ji se ziskem prodal městu. Doslechl jsem se o plánech, že by v nádražní budově měl vzniknout prostor pro trvalé umístění Slovanské epopeje. Pro mě je rozpadající se nádražní budova jen ukázkou nehezkého kšeftaření. Takže možná už dojde na vyvlastnění. Za projev lidské hlouposti se vždy, třeba i po letech, dostaví vypsaný účet. Někdy dost vysoký.

Nejsem již osmiletý kluk a již nikdy nemohu opouštět Nádraží Vyšehrad, i když jsem se docela rád v jeho prostorách pozdržel. Nakonec i pohladil lva v sošném provedení a vyslechl pár slov z úst pana výpravčího.

V Praze lze dosud objevit nějaké stavby v secesním provedení. Snad se nezačnou také rozpadat.