Zpravodaj číslo 1/2015 (duben 2015) - Obvodní výbor KSČM Praha 2

Bylo to v polovině února 1945. Tehdy na východě skončila „budapeštská operace“ a dva nálety doslova smetly z mapy Drážďany. Můj otec a má matka i jejich přátelé zničení Drážďan Němcům přáli. Mně bylo sedm a musel jsem tehdy psát domácí úkol ze školy. „Takhle se psací písmena nepíší a »u« už vůbec ne,“ dostal jsem pohlavek – maminka byla od rány – a musel jsem psát znovu. A pak to přišlo. Zvuk sirény jsme znali. Někdy jsme při ní šli do sklepa, většinou však nikoli. Nebyli jsme přece Němci, nás anglo-američané bombardovat nebudou, myslili si všichni u nás doma. Proto jsem dál smolil své »a« a »u«.

Avšak po chvíli se nad Prahou objevily letecké svazy a začaly padat bomby. Maminka nedbajíc, že jsem nedopsal domácí úkol, mě popadla a odtáhla do koupelny a nevím proč, strčila do prázdné vany. Mezitím výbuch za výbuchem otřásal i naším domem. Začal jsem křičet a nebyl k utišení. I když všechno skončilo, stále jsem plakal. Chvěl jsem se strachem a nechtěl odejít z koupelny. Když mě maminka přece jen dostala z koupelny ven, uviděl jsem spoušť. Otec stál mezi sklem z okna rozsetým po celé kuchyni. Tlaková vlna, bydleli jsme v Římské ulici u rozhlasu, proměnila skleněnou tabuli v sněhové lesknoucí se vločky, které pokrývaly všechno.

Vyhlédli jsme z okna. Pod námi hořelo. Jen sto padesát dvě stě metrů jsme byli od smrti. Když jsme pak vyběhli na ulici, ocitli jsme se v infernu. V ulici Schwerinově, tedy Vinohradské, hořelo několik domů. Ten den, jak jsme se dozvěděli později, zahynulo 701 lidí a 1 184 jich bylo zraněno. Zničeno bylo 183 domů či historických objektů a dalších zhruba dvě stě bylo poškozeno (Emauzský klášter, Faustův dům, Vinohradská synagoga). Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. A důvod? Přestože americká oficiální místa několikrát vyjádřila politování nad bombardováním, nepodařilo se prokázat, zda šlo o nedopatření (kvůli špatné viditelnosti a poruše na radiolokátoru hlavního navigátora letecké formace), anebo o přímý rozkaz.

Druhý den po náletu navečer jsme si šli s rodiči prohlédnout tu spoušť, kterou způsobila zcela zbytečně americká letadla. Zásah dostalo nejen několik domů na zmíněné Schwerinově – Vinohradské třídě, ale i v Blanické ulici. Jedna ze škol Na Smetance prakticky přestala existovat. Raisova škola, kde spisovatel Rais býval ředitelem, ztratila část tříd, které zničila puma. Dům v Budečské, kde jsme měli brzy bydlet, měl zcela zničena horní patra a v nich zahynula jedna rodina. Přestal existovat starodávný emauzský kostel. Viděli jsme i starou synagogu, jež stále ještě hořela.

Zamířili jsme na Albertov. Kupodivu střed čtvrti jako by se bombardování vyhnul. Až od Apolináře jsme mohli spatřit novou spoušť. Stále ještě hořel klášter Na Slovanech, zasažený Palackého most jsme neviděli. Lidé, stejně jako my, mířili směrem dolů na Albertov, kde byly budovy univerzitních nemocnic. Před jednou budovou stálo velké množství tlačících se Pražanů. Nezakrytá okna do místnosti hluboko pod úrovní ulice otevírala děsivý pohled. Sem byli sváženi mrtví po bombardováni a přikrýváni bílou plachtou. Protlačil jsem se dopředu, ničemu jsem nerozuměl. Maminka, která pochopila, oč tu jde, mě chytila za rukáv a odtáhla pryč. Ptal jsem se, co to tam vlastně bylo. „To nic, to se nás netýká.“ Dnes vím, že jsme mohli být mezi těmi tam dole.

Obava rodičů o mne je vedla k rozhodnutí odvézt mě, než to všechno přejde, k babičce do Tmáně u Zlonic. Zlonice – připomínám – je místem, kde kus svého mládí prožil Antonín Dvořák, kde chodil do školy slavný pěvec Lev, kde podle návrhu Kiliána Diezenhofera byl postaven kostel a domek pro přestárlé, kde farářoval kronikář Václav Hájek. Tady jsem tedy měl v klidu přečkat válku. Jenže čas letěl, další bomby dopadaly zbytečně na naše města a dokonce i na Prahu. Berlín byl obklíčen a nakonec i dobyt; sebevraždu spáchal Adolf Hitler.

Živi byli, ale babička měla pravdu, když se o ně bála. Hned 5. května otec s několika dalšími muži z okolí a strážníky, kteří přijeli z Bartolomějské, kde vzniklo jedno z center odporu, se snažili dostat do budovy rozhlasu. Skupina, v níž byl, se pokusila, jak později vyprávěl, dostat se dovnitř přes jeden ze sousedních domů. Měli málo zbraní. Našly se nějaké, ale nezbyly na každého. Tatínek získal pancéřovou pěst a s ní šel s ostatními. Pod vedením jednoho důstojníka, jenž později byl nedaleko v ulici zastřelen, vnikli do onoho sousedního domu a pokusili se prokopat v jednom patře do stejného podlaží rozhlasové budovy. Venku zatím stále probíhal boj a umírali lidé. Tím prvním padlým byl strážník s příznačným jménem – Svoboda.

Pak se vydal dál směrem ku Praze. Později jsme se dozvěděli, že jedna nacistická SSjednotka se pokusila tankům přehradit cestu střelbou z malého lesíku, jenž byl nad naší vesnicí. Esesáci padli do jednoho. Stálo to ale i život jednoho z tankistů.
Když jsem o několik dnů později ve škole na Mírovém náměstí sedl do své školní lavice, pamatuji si na první úkol, který nám uložila naše paní učitelka. Namalovat sovětskou a americkou vlajku.

Jaroslav KOJZAR