100 let komunistické strany - Obvodní výbor KSČM Praha 2
Hlavní nabídka:
100 let komunistické strany
Vinohrady – čtvrť honosných, krásně zdobených domů bezprostředně sousedící s centrem Prahy se historicky stala čtvrtí, ve které se soustřeďovala pražská smetánka. To ovlivnilo i politickou strukturu Vinohrad. Přesto, po roce 1945 a zejména po roce 1948, se struktura obyvatelstva začala postupně měnit. Vliv KSČ se promítl i zde. Podíleli se na tom mnozí členové strany. Dnes, u příležitosti 100. výročí založení strany, vzpomínáme i na některé soudruhy, kteří zaujímali významné politické postavení a žili na území Vinohrad. Byli to zejména:
JUDr. Zdenek Zuzka – primátor hl. m. Prahy
Adolf Kubeš -
Prof. MUDr. Vladimír Balaš, DrSc.,
JUDr. Stanislav Svoboda -
František Kouřil
JUDr. František Trojáček, CSc. – ředitel Paláce kultury
František Šalda – vedoucí kanceláře prezidenta republiky
Martin Poliak -
Jen členové Martin Poliak a František Šalda se stále těší pevnému zdraví, ať jim vydrží!
A další členové strany, kteří i v nelehkých podmínkách Vinohrad prosazovali politiku KSČ a na které v souvislosti se stranickým výročím s úctou vzpomínáme.
Jiří Kubeš, předseda základní organizace
Můj pionýrský slib.
Pionýrský slib jsem skládala v roce 1972. Bydleli jsme na nově postaveném pražském sídlišti Prosek, v devátém pražském obvodě, který náležel k dělnickým obvodům. V jiné části „devítky“, ve Vysočanech, v Libni, se nacházely jednotlivé závody ČKD, proto obvod dělnický.
Naše škola, při které také pracovala naše Pionýrská organizace SSM, nesla název Lidových milicí. Tím škola i pionýři získali patronát milicionářů z ČKD. Milicionáři připravili pro žáky řadu akcí, ať to byly besedy na téma obrany, bezpečnosti, kynologie či organizování branných cvičení.
Na jednu událost zvlášť ráda vzpomínám -
Slib jsme skládali už v modrých košilích (v té době probíhala výměna krojů, původně se nosily bílé košile), děvčata v tmavomodré sukni a chlapci v kalhotách také tmavomodrých. Po složení slibu každému novému pionýru uvázali milicionáři pionýrský šátek. K pionýrskému kroji náležel i odznak organizace. Odznak měl ale šroubovací závit, připevňoval se na filcovou podložku a přišíval na košili, a tak se na našich krojích objevil o pár dnů později.
A něco nakonec. Po této slavnostní události bylo pro nás připraveno pohoštění. Kakao a velké koblihy naplněné marmeládou a navrchu bohatě ozdobené šlehačkou. „Děti pozor, ať vám nespadne šlehačka na košile“ varovala nás skupinová vedoucí. V tom okamžiku, kdy se do té své zakousla, vystříkla z koblížky marmeláda a Blance postříkala sukni. Začaly jsme se pochechtávat, ale protože soudružka skupinářka byla žena na svém místě, začala se smát s námi.
Bc. Jiřina Kurandová, předsedkyně základní organizace
U příležitosti stoletého výročí KSČ bychom chtěli vzpomenout i dlouholetého a zasloužilého člena Strany, JUDr. Stanislava Svobodu, uznávaného československého diplomata, který se mimo jiné zasloužil o osvobození československých občanů unesených v Angole v roce 1983 protivládní organizací UNITA. S. Svoboda se narodil v r. 1926 v chudé dělnické rodině z pražských Vysočan, v r. 1955 se přiženil na Vinohrady, kde zůstal do konce života. Od dětství byl veden k poctivosti, pracovitosti a k úctě k ostatním, zásady, kterými se řídil po celý svůj život. Vyučil se automechanikem a nastoupil do závodu Praga, kde také pracoval v mládežnické organizaci a později vstoupil do KSČ. Díky svým schopnostem byl vyslán na studia na diplomatické škole a po několikaleté praxi na československých zastupitelských úřadech v Latinské Americe se vypracoval do funkce velvyslance, kterou zastával až do svého odchodu do důchodu. V diplomatických službách byl mezinárodně uznávaným odborníkem a získal si řadu přátel mezi diplomaty, politiky i prostými lidmi v různých zemích. Například v šedesátých letech v Kolumbii několikrát navštívil indiány na řece Orinoko, kteří v té době téměř neznali civilizaci, na Kubě v sedmdesátých chytal langusty s místními rybáři. Po ukončení diplomatické kariéry na začátku devadesátých let, se věnoval práci pro KSČM v základní organizaci a v mezinárodním odboru ÚV, a až do své smrti v r. 2015 aktivně spolupracoval se Společností československo-
Jiří Kubeš, předseda základní organizace
Můj dědeček byl členem KSČ v Praze 2. Předsedou organizace byl soudruh Srostlík. Dědeček málokdy hovořil o tom, o čem se na schůzi diskutovalo, ale občas se zmínil. Jednou se dikutovalo o „dýšku“. Jeden soudruh se pozastavoval nad tím, že ženy dávají u kadeřnice do kapsy i deset korun. A zezadu se ozvala jedna soudružka: “Představte si, jedna známá se mi chlubila, že své kadeřnici strčí do kapsy i padesát“. Psal se rok 1974.
Ano, v každé společnosti, i v té socialistické, se našli lidé, kteří chtěli ukázat „my jsme něco lepšího, my si to můžeme dovolit.“
Můj dědeček pracoval v hutnickém průmyslu. Jednou přijel na Kladno prezident Antonín Zápotocký. Jeden zaměstnanec si začal stěžovat na nejasné proplácení přesčasů, a také se mu nezdály v pořádku příplatky za práci v neděli. Jeho nadřízení začali zaměstnance okřikovat, aby neobtěžoval soudruha prezidenta, že vše se vyřeší v rámci dílny. Ale soudruh Zápotocký byl zkušený odborář a začal se zajímat o problém zaměstnance. Stížnosti pracujících znal a věděl o nich. Dříve, než byl zvolen do prezidentského úřadu, byl soudruh Zápotocký předsedou Ústřední rady odborů a v záležitostech odborů se dobře vyznal. A i v tomto konkrétním případě dokázal problém vysvětlit a urovnat. Pamatuji si, že můj dědeček, kdykoliv vzpomínal na práci na Kladně, vzpomněl i na tuto událost a vždy o Antonínu Zápotockém hovořil s uznáním.
A toto je moje osobní zkušenost
Bylo období, kdy se ve straně uvažovalo, zda Haló noviny nebudou vycházet už jenom jako týdeník. Řešila se otázka, jak získat co nejvíce předplatitelů, aby se stranický tisk udržel jako deník. Právě končila schůze obvodního výboru a současně ve vedlejší místnosti schůze Levicového klubu žen. Šla jsem asi s pěti soudružkami na tramvaj. Diskutovaly jsme o dalším osudu novin, každá z nás měla nějaký názor, návrh. Mezi námi byla i jedna soudružka, která téměř celou dobu mlčela. Když jsme se tak trochu vybouřily, řekla tichým hlasem „Víte, já se naším členům divím, že si nepředplatí Haló noviny. To se obávají, že někdo bude na ně ukazovat prstem, že jsou komunisté? Bez stranického tisku přeci naše strana nemůže žít. Já jsem jako sedmnáctiletá dívka po heydrichiádě ilegálně roznášela Rudé právo. A víte co by se stalo, kdyby mě gestapo chytlo.“
Bc. Jiřina Kurandová, předsedkyně základní organizace